Ještě před pár lety měla být umělá inteligence především technologickou revolucí. Firmy měly soutěžit, kdo vytvoří lepší model, levnější infrastrukturu a užitečnější služby. Jenže geopolitika si našla cestu i sem a z technologického závodu se postupně stává souboj dvou bloků. Spojené státy už neřeší jen to, jak Čínu zpomalit omezením přístupu k nejmodernějším čipům. Začínají po svých partnerech chtít, aby si vybrali stranu.
Washington podle dokumentu, který získala agentura Reuters, připravuje tlak na desítky zemí zapojených do americké iniciativy Pax Silica. Princip je poměrně jednoduchý: pokud chce stát patřit do amerického technologického ekosystému, neměl by současně spolupracovat s konkurenční čínskou iniciativou. V praxi tak začíná vznikat něco, co už velmi připomíná novou studenou válku. Tentokrát se ale nebojuje primárně o rakety a jaderné hlavice, nýbrž o čipy, datacentra, kritické suroviny, cloud, AI modely a technologické standardy, na kterých bude stát velká část světové ekonomiky.
A Evropa? Ta znovu sedí uprostřed, nechává sebou cloumat z obou stran a mezitím vydává další dokumenty o strategické autonomii.
Pax Silica není jen další diplomatický klub
Spojené státy spustily Pax Silica jako iniciativu zaměřenou na zabezpečení dodavatelských řetězců kolem umělé inteligence, polovodičů a kritických minerálů. Zapojily se zhruba dvě desítky států včetně Japonska, Austrálie nebo Jižní Koreje a Evropská unie se přidala letos v červnu.
Čína mezitím vytvořila vlastní World Artificial Intelligence Cooperation Organization a nabízí alternativní technologický blok postavený mimo jiné na rychle rostoucím čínském ekosystému open-weight modelů. Kazachstán se rozhodl zapojit do obou iniciativ, což Washingtonu příliš nevoní. Podle návrhu amerického ministerstva zahraničí má být zemím vysvětleno, že členství v Pax Silica není jen další položkou do sbírky mezinárodních memorand, ale že Spojené státy očekávají skutečné strategické přiklonění k jednomu technologickému táboru.
Přeloženo z diplomatštiny: buď jste s námi, nebo s nimi. Svobodný trh je zkrátka krásná věc, dokud zákazník nezačne vážně uvažovat o konkurenci.
Amerika má proč být nervózní
Bylo by ale příliš jednoduché celé americké chování odbýt jako paranoiu. Čína v oblasti AI postupuje mimořádně rychle a americký náskok už nepůsobí tak nedotknutelně jako před několika lety. OpenAI, Google, Anthropic, Meta, Microsoft a NVIDIA stále tvoří technologickou sestavu, které se jen těžko konkuruje, čínské firmy ale postupně ukazují jinou cestu.
DeepSeek, Alibaba, Z.ai a další dokážou vyvíjet stále schopnější modely, často levnější a v řadě případů dostupné jako open-weight. Jejich schopnosti už dávno nekončí u generování textu nebo obrázků. Nový čínský GLM-5.3 se například v testech hledání bezpečnostních zranitelností dostal velmi blízko světové špičce a jeho vývojář kvůli bezpečnostním obavám dokonce odložil zveřejnění vah.
Washington tedy neřeší imaginárního soupeře. Řeší zemi, která dokázala přes omezení přístupu k nejmodernějším čipům svůj odstup výrazně zmenšit. A právě v tom je možná nejzajímavější část celého příběhu.
Čínu měly zastavit čipy. Jenže se nějak zapomněla zastavit
Spojené státy několik let postupně omezovaly export nejpokročilejších polovodičových technologií do Číny. Logika byla jednoduchá: moderní AI potřebuje obrovský výpočetní výkon, takže když Číně omezíte přístup k nejlepším GPU, zpomalíte vývoj jejích modelů.
Čínské laboratoře ale odpověděly tím nejotravnějším možným způsobem. Začaly být efektivnější. Americké restrikce samozřejmě neznamenají, že Čína nemá problémy. Přístup k nejpokročilejší výrobě polovodičů zůstává její zásadní slabinou. Rozhodně se ale nekonal technologický kolaps, který by z ní udělal bezvýznamného AI outsidera.
Naopak. Čínské modely se staly běžnou součástí globálního AI ekosystému a Peking začal svůj přístup otevřeně nabízet jako alternativu k americké dominanci. Právě open-weight modely mohou být pro Čínu jednou z nejsilnějších zbraní.
Open-weight jako čínská výhoda
Americký model AI je z velké části postavený na několika gigantických firmách. Chcete nejlepší model? Připojíte se k API OpenAI, Anthropicu nebo Googlu. Potřebujete výpočetní výkon? Amazon, Microsoft nebo Google. Potřebujete špičkové GPU? NVIDIA.
Je to mimořádně silný technologický ekosystém, ale zároveň vytváří závislost na několika amerických společnostech. Čínská nabídka může být pro část světa mnohem lákavější: tady máte model, provozujte si ho sami, upravte si ho a postavte nad ním vlastní infrastrukturu.
Samozřejmě ani Čína nedělá charitu. Peking sleduje svoje ekonomické a geopolitické zájmy úplně stejně jako Washington. Jenže země v Asii, Africe, Latinské Americe nebo na Blízkém východě nemusejí mít sebemenší chuť vybrat si jediného technologického pána. Mohou chtít americké GPU, čínský model a vlastní datacentrum. A právě tady americký požadavek na technologickou věrnost začíná skřípat.
Apple ukazuje, proč čisté rozdělení světa nebude fungovat
Politici mohou svět poměrně snadno rozdělit na modrou a červenou část mapy. Firmám to jde podstatně hůř. Apple je v tomto směru téměř učebnicový příklad.
Americká společnost vyvinula pro čínský trh vlastní AI model s pomocí Alibaby a pro tamní verzi Apple Intelligence potřebuje technologie, které odpovídají čínským regulatorním a technologickým podmínkám. Zatímco Washington vysvětluje spojencům, že americký a čínský AI ekosystém mají být oddělené světy, jedna z největších amerických technologických firem spolupracuje s čínským gigantem, protože bez něj má problém obsloužit jeden z největších trhů planety.
Geopolitika je krásně čistá disciplína, dokud do ní někdo nepřinese účetní závěrku.
Evropa: třetí pól jen ve vlastních tiskových zprávách
Pak je tady Evropská unie. Kontinent, který se už několik let zaklíná pojmy jako digitální suverenita, strategická autonomie a evropská technologická nezávislost. Zní to působivě, dokud se člověk nepodívá na skutečné rozložení sil.
Na jedné straně stojí USA s OpenAI, Googlem, Anthropicem, Metou, Microsoftem, Amazonem, NVIDIA a obrovskou cloudovou infrastrukturou. Na druhé straně Čína s Alibabou, Tencentem, Baidu, DeepSeekem, Z.ai a dalšími rychle rostoucími hráči. Evropa má Mistral a několik menších firem.
To není výsměch Mistralu. Spíš naopak. Je až nepříjemné, jak osaměle vypadá, když se vedle něj položí kompletní technologická sestava obou supervelmocí. Evropa se přesto ráda prezentuje jako třetí technologický pól. Jenže třetí pól obvykle potřebuje vlastní technologie. Nestačí mít vlastní směrnici.
Regulovat umíme. Stavět už méně
Evropská unie vytvořila jeden z nejambicióznějších regulačních rámců pro umělou inteligenci na světě. AI Act je obrovský legislativní projekt a samotná regulace samozřejmě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se regulace začne vydávat za technologickou strategii.
Američané stavějí modely, datacentra a čipy. Číňané stavějí modely, datacentra a čipy. Evropa mezitím velmi pečlivě stanovuje pravidla, podle kterých se budou používat modely a infrastruktura, které často postavil někdo jiný.
To není technologická suverenita. To je správa domu, který nevlastníte.
Evropa je navíc závislá na americkém cloudu, čipech a AI infrastruktuře, zatímco současně zůstává hluboce ekonomicky provázaná s Čínou. Na jedné straně jí tedy Washington může vysvětlovat, jaké čínské technologie nemá používat, na druhé straně Peking disponuje trhem, výrobními kapacitami a surovinovými řetězci, které Evropa také potřebuje.
Výsledkem je poněkud ponižující situace. Evropa o strategické autonomii mluví možná nejvíc ze všech, ale ve chvíli, kdy se svět skutečně začíná dělit na technologické bloky, může mít ze všech velkých ekonomik nejmenší prostor rozhodovat sama.
Nejsme třetí supervelmoc. Jsme předmět vyjednávání
Právě Pax Silica tento problém odhaluje velmi nepříjemně. Evropská unie se k americké iniciativě už připojila. Pokud Washington skutečně začne požadovat jednoznačné technologické přiklonění, evropský prostor pro balancování mezi USA a Čínou se může dál zmenšovat.
Američané mohou v zásadě říct: chcete naše GPU, cloud, AI infrastrukturu, technologie a bezpečnostní spolupráci? Pak se podle toho chovejte vůči Číně. Čína může odpovědět podobně: chcete náš trh, výrobu, kritické suroviny a technologický ekosystém? Pak se nechovejte jako prodloužená ruka Washingtonu.
A Evropa bude stát mezi nimi, technologicky závislá na USA, ekonomicky provázaná s Čínou a vybavená rozsáhlou sbírkou strategických dokumentů vysvětlujících, jak je nezávislá.
Tohle je možná nejnepříjemnější evropská realita. USA a Čína rozhodují, jak budou jejich technologické bloky vypadat. Ostatní země řeší, ke komu se přidají. Evropská unie se snaží tvrdit, že vytváří vlastní cestu, jenže vlastní cesta vyžaduje vlastní infrastrukturu, kapitál, firmy a schopnost převést výzkum do globálně dominantních produktů. Pokud je nemáte, můžete mít sebehezčí strategii. Nakonec budete vybírat z nabídky někoho jiného.
AI studená válka nebude stejná jako ta minulá
Přirovnání ke studené válce má svoje limity. Spojené státy a Sovětský svaz nebyly ekonomicky propojené ani zdaleka tak hluboce jako dnešní USA a Čína. Současné technologické řetězce jsou globální a jednotlivé strany jsou na sobě pořád do určité míry závislé.
Americká zařízení obsahují součástky vyráběné v Asii, čínské firmy stále potřebují zahraniční technologie, Apple potřebuje Alibabu a Západ zase potřebuje kritické suroviny, v jejichž zpracování má Čína dominantní postavení. Rozdělit tento systém čistě na dva izolované bloky proto nebude jednoduché.
Možná právě proto Washington začíná tlačit. Technologická dominance totiž není jen otázkou toho, kdo má nejlepší model. Je také otázkou toho, čí čipy, cloud, standardy a software bude používat zbytek světa.
Největší problém Ameriky možná není Čína
Spojené státy stále disponují mimořádnou technologickou převahou. Mají špičkové laboratoře, cloud, čipový ekosystém i obrovské množství kapitálu. Čína ale ukazuje, že to automaticky neznamená monopol na budoucnost AI.
Pokud Washington skutečně přechází od strategie „postavíme lepší technologie“ ke strategii „vyberte si naši stranu“, je fér položit nepříjemnou otázku: není to zároveň první známka toho, že se Amerika svého technologického náskoku začíná opravdu bát?
Evropa by si ale měla položit ještě nepříjemnější otázku. Ne koho si v nové AI studené válce vybere, ale proč po letech řečí o technologické suverenitě znovu skončila v situaci, kdy jí dvě cizí supervelmoci nabízejí, ze které strany chce být závislá.
