Už jsme tenhle příběh někde viděli. Čínské telekomunikační technologie jsou bezpečnostní hrozba, čínské elektromobily ohrožují evropský průmysl, čínské drony jsou bezpečnostní problém a teď přicházejí na řadu humanoidní roboti. Člověk skoro čeká, kdy někdo v Pekingu vyvěsí na zeď seznam technologií, ve kterých Čína ještě není dostatečně silná, a začne je jednu po druhé odškrtávat.
Tentokrát ale nejde o žádnou drobnost. Čína se během několika let dostala mezi nejdůležitější centra vývoje a výroby humanoidních robotů na světě. Vznikají nové firmy, nové modely, ceny klesají a stát tlačí do robotiky obrovské peníze. Spojené státy mezitím reagují způsobem, který už dobře známe: omezeními, bezpečnostními argumenty a snahou chránit vlastní průmysl.
Čínský robot? Raději zakázat
Argumenty z americké strany nejsou úplně nesmyslné. Humanoidní robot není rychlovarná konvice. Má kamery, mikrofony, senzory, připojení k síti a může se pohybovat uvnitř továren, skladů, nemocnic nebo dalších citlivých prostor. Pokud by výrobce nebo stát získal možnost sbírat data, analyzovat okolí nebo zařízení vzdáleně ovládat, bezpečnostní problém je zřejmý.
Jenže podobný problém nevzniká pouze tehdy, když je na krabici napsáno Made in China.
Americké technologické firmy dostávají v Evropě opakovaně vysoké pokuty za porušování pravidel, nekalé praktiky, problémy se soukromím nebo zneužívání dominantního postavení. To samozřejmě neznamená, že jsou jejich produkty automaticky nebezpečné. Znamená to ale, že představa o technologickém světě, kde jsou americké firmy automaticky ty hodné a čínské automaticky ty zlé, je poněkud pohádková.
Je proto fér ptát se, kolik je v celé debatě skutečné bezpečnosti a kolik prosté ochrany trhu. Spojené státy otevřeně používají cla, exportní omezení a další nástroje k ochraně strategických odvětví. A z jejich pohledu to dává smysl. Pokud věří, že robotika bude během příštích dvaceti let stejně důležitá jako automobilový průmysl, počítače nebo polovodiče, bylo by naivní nechat domácí výrobce převálcovat levnější konkurencí a pak zjistit, že celý trh ovládá Čína.
Problém začíná ve chvíli, kdy se ochrana vlastního průmyslu začne prodávat zbytku světa jako univerzální boj dobra se zlem.
Číňan už se musí smát
Z čínského pohledu už celý vývoj posledních let musí působit skoro jako fraška. Když Čína vyráběla levné hračky, textil a plastové krámy, všem to vyhovovalo. Západní firmy přesunuly výrobu do Číny, protože byla levnější, spotřebitel dostal nižší cenu a akcionáři vyšší marže.
Pak ale Čína začala vyrábět technologie, ve kterých začala přímo konkurovat Západu.
Solární panely byly problém. Elektromobily další problém. Baterie problém. Drony bezpečnostní problém. Telekomunikační infrastruktura obrovský bezpečnostní problém. A teď roboti.
Číňan už se při čtení západních zpráv musí občas za břicho popadat, protože ten vzorec je až podezřele pravidelný. Jakmile se čínská technologie stane levná a dostatečně dobrá na to, aby začala ukusovat tržní podíl západním firmám, najednou se velmi rychle objeví otázka bezpečnosti, strategické závislosti nebo nekalé konkurence.
Část těch obav je oprávněná. Část je ale prostě obchodní válka v hezčím balení.
Čína nemusí být nejlepší. Stačí jí být dost dobrá
Dnešní čínští humanoidní roboti rozhodně nejsou žádní Terminátoři. Efektní videa, na kterých běhají, tančí nebo předvádějí bojová umění, vypadají působivě, ale skutečná práce v továrně je něco úplně jiného. Robot musí být přesný, spolehlivý, bezpečný a musí fungovat tisíce hodin bez toho, aby každou chvíli potřeboval člověka.
A právě tady má dnešní humanoidní robotika stále obrovské rezervy.
Jenže to možná není až tak důležité. Čína nemusí mít nejlepší roboty na světě. Stačí jí vyrábět roboty dostatečně dobré, levnější a ve velkých sériích.
První čínské elektromobily také nebyly nejlepší auta na světě. První čínské telefony nebyly nejlepší telefony a první čínské drony nepůsobily jako technologie, která jednou ovládne obrovskou část civilního trhu. Jenže potom přišla druhá generace, třetí generace, ceny šly dolů, kvalita nahoru a mezitím vznikl domácí dodavatelský řetězec, který se už velmi těžko dohání.
Právě toho se podle mě Amerika bojí mnohem víc než představy, že robot jednou vyfotí sklad a pošle obrázek do Pekingu. Bezpečnostní riziko existuje, ale pod ním je mnohem větší problém: možnost, že Čína získá výrobní převahu v technologii, která může jednou stát v každé továrně, skladu, nemocnici nebo domácnosti.
AI dostává tělo
Poslední roky jsme byli posedlí hlavně samotnou umělou inteligencí. GPT, Gemini, Claude, Qwen a další modely se předhánějí v benchmarcích a každých pár měsíců dostáváme nový údajně nejlepší model na světě. Jenže další technologická válka se možná nebude odehrávat jen uvnitř datacenter.
AI dostává tělo.
Robot potřebuje elektromotory, převodovky, baterie, senzory, kamery, řídicí elektroniku, výrobní linky a tisíce dalších komponent. A právě tady má Čína výhodu, kterou nejde stáhnout z GitHubu ani dohnat jedním povedeným AI modelem. Má obrovský průmyslový ekosystém a hlavně schopnost rychle přejít od prototypu k masové výrobě.
To je rozdíl, který může být nakonec mnohem důležitější než několik bodů v benchmarku jazykového modelu.
Pokud bude robotická revoluce skutečně tak velká, jak dnes technologické firmy tvrdí, nebude rozhodovat jen nejlepší software. Bude rozhodovat i to, kdo dokáže vyrobit milion robotů za cenu, kterou si firmy skutečně mohou dovolit.
A tady už Čína nevypadá jako někdo, koho lze jednoduše odepsat.
Kdo je vlastně větší zlo?
Tady se dostáváme k otázce, kterou se západní debata často snaží zjednodušit. Co je horší? Čínská firma, jejíž výrobek může představovat bezpečnostní riziko, nebo americká korporace, která také sbírá obrovské množství dat, opakovaně dostává pokuty za nekalé praktiky a zároveň má politickou výhodu v tom, že pochází ze správné země?
Nevím.
A možná je špatně položená už samotná otázka.
Čínské firmy nejsou charita a čínský stát určitě neinvestuje do robotiky proto, aby Evropanům zpříjemnil život. Stejně tak americké korporace nejsou rytíři demokracie, kteří vyrábějí technologie z čisté lásky ke svobodě. Jsou to firmy, jejichž cílem je vydělávat peníze, získávat tržní podíl a pokud možno si ho udržet.
Obě strany chrání vlastní zájmy. Rozdíl je hlavně v tom, čí technologie nakonec koupíme a kam potečou peníze a data.
Evropa opět mezi dvěma mlýnskými kameny
A pak tu máme Evropu. Čína masivně investuje do robotiky. Spojené státy chrání vlastní průmysl a mají technologické giganty schopné nalít do vývoje miliardy dolarů. Evropa má výzkumníky, univerzity, průmyslové know-how a několik kvalitních robotických firem, ale znovu jí chybí schopnost spojit kapitál, politickou strategii, velký domácí trh a masovou výrobu.
Hrozí tak scénář, který už začíná být nepříjemně známý, podobný tomu, jak Čína rozdává AI modely a Evropa zatím hlavně formuláře. Nejdříve budeme několik let diskutovat o rizicích. Potom vytvoříme pravidla. Následně budeme řešit, zda čínské roboty vůbec pustit na evropský trh. A nakonec možná zjistíme, že vlastní masová alternativa není.
Tak koupíme americkou.
Pravděpodobně dražší, ale geopoliticky správnou.
A přesně tady je možná největší evropský problém. Nejde ani tak o to, zda jsou horší Číňané nebo Američané. Jde o to, že Evropa stále častěji nemá vlastní možnost.
Čína vyrábí, Amerika chrání svoje firmy a obě strany bojují o budoucí robotický trh.
Evropa zatím hlavně řeší, podle jakých pravidel si jejich výrobky jednou koupí.
