Nizozemská ASML vyrábí technologii, bez které se dnešní nejpokročilejší polovodiče prakticky neobejdou. Její extrémně složité litografické stroje používají výrobci čipů po celém světě a firma představuje jeden z nejcennějších strategických technologických aktiv, která Evropa má.
Přesto se znovu ukazuje zvláštní evropský paradox. O tom, komu může nizozemská firma svou technologii prodávat, stále silněji rozhoduje geopolitický souboj mezi Washingtonem a Pekingem. A samotná Evropa, která drží jednu z klíčových součástí celého polovodičového řetězce, zůstává v nejlukrativnější části trhu překvapivě slabá.
Aktuální tlak Spojených států na Nizozemsko, aby dále omezilo dodávky technologií ASML do Číny, tak není jen další kapitolou americko-čínské obchodní války. Je to také poměrně nepříjemné zrcadlo evropské průmyslové politiky.
Stroj máme. Čipy vyrábějí jiní
Je potřeba opravit jednu často používanou zkratku. Evropa samozřejmě čipy vyrábí. Má STMicroelectronics, Infineon, NXP a další významné společnosti a na kontinentu fungují výrobní závody zaměřené například na automobilové, průmyslové nebo výkonové polovodiče.
Jenže v nejpokročilejší části trhu, která dnes rozhoduje o umělé inteligenci a špičkových datových centrech, je situace podstatně horší.
Podle údajů Evropské komise má EU v roce 2026 pouze přibližně devítiprocentní podíl na světovém polovodičovém trhu. Komise sama zároveň přiznává silnou závislost na třetích zemích v návrhu čipů i jejich pokročilé výrobě. Evropská produkce pokrývá přibližně pětinu vlastní spotřeby.
Nejdůležitější AI akcelerátory dnes navrhují především americké společnosti jako Nvidia a AMD. Samotnou výrobu nejpokročilejších čipů pak ve velkém zajišťuje hlavně tchajwanská TSMC a jihokorejský Samsung.
A všechny potřebují stroje firmy ASML.
Právě tady začíná evropský paradox působit téměř absurdně. Evropa vlastní jednu z technologií, která umožňuje celý moderní polovodičový průmysl, ale největší ekonomická hodnota vzniká často někde úplně jinde.
Bez ASML není jednoduchá cesta k nejpokročilejším čipům
ASML je jediným dodavatelem EUV litografických systémů potřebných pro výrobu nejpokročilejších polovodičů. Její novější High-NA EUV technologie má umožnit další zmenšování tranzistorů a pokračování vývoje budoucích výrobních procesů. ASML už své High-NA systémy instalovalo například v Intelu ve Spojených státech.
To je mimořádná strategická pozice.
Kdyby podobnou technologickou převahu vlastnily Spojené státy nebo Čína, lze si docela snadno představit, jak agresivně by ji využívaly při budování domácího průmyslu. Evropa ji má také, ale velká část následného řetězce se vytvořila mimo její území.
Výsledkem je poněkud bizarní situace: nizozemská firma dodává jednu z nejdůležitějších technologií světa, americké společnosti na ní nechávají vyrábět své procesory v Asii a evropské firmy potom hotové akcelerátory kupují zpátky.
Kapitalismus má občas opravdu působivý smysl pro humor.
Washington rozhoduje, Peking reaguje a Evropa stojí mezi nimi
Spojené státy už několik let omezují přístup Číny k nejpokročilejším polovodičům a výrobním technologiím. ASML se kvůli tomu ocitla v centru geopolitického konfliktu, přestože nejde o americkou firmu.
Washington se snaží zabránit tomu, aby Čína získala technologie potřebné k výrobě nejmodernějších procesorů využitelných nejen pro AI, ale také pro vojenské systémy, superpočítače nebo pokročilé zbraňové technologie.
Z amerického pohledu dává tato strategie logiku. Spojené státy mají vlastní technologické firmy, vlastní AI průmysl a zároveň bezpečnostní zájem zpomalit svého největšího strategického konkurenta.
Podstatně zajímavější otázka je, co z toho získává Evropa.
Nizozemsko nese část ekonomických nákladů, evropská firma přichází o část potenciálního trhu a Čína dostává další motivaci vybudovat si vlastní alternativu. Strategické rozhodování však probíhá především podle amerických bezpečnostních priorit.
To nevypadá jako technologická suverenita. Spíš jako její poměrně sofistikovaná powerpointová prezentace.
Zákazy mohou Čínu zpomalit. Nemusí ji zastavit
Omezení exportu ASML mohou čínský polovodičový průmysl skutečně zpomalit. Zkopírovat EUV litografii není otázka několika let práce několika schopných inženýrů. Jeden systém obsahuje obrovské množství extrémně přesných komponent a za jeho vývojem stojí desetiletí výzkumu i celý ekosystém specializovaných dodavatelů.
Jenže dlouhodobě má západní strategie také riziko.
Čína nyní přesně ví, které technologie musí nahradit.
Exportní omezení tak současně fungují jako gigantický státem placený seznam technologických priorit. Peking může investovat prakticky neomezené prostředky do domácí litografie, výrobních zařízení, materiálů, návrhu procesorů a celého polovodičového ekosystému.
Krátkodobě může Západ získat několik let náskoku. Dlouhodobě ale může vytvořit konkurenta, který by bez sankcí možná nikdy neměl dostatečný ekonomický důvod budovat celý řetězec od nuly.
Historie technologických sankcí ostatně opakovaně ukazuje, že závislost funguje pouze do okamžiku, kdy se druhá strana rozhodne, že už závislá být nechce.
Evropa mezitím objevila, že potřebuje vlastní čipy
Evropská unie problém alespoň oficiálně vidí. Původní European Chips Act měl přilákat výrobu polovodičů a mobilizoval podle Komise více než 52 miliard eur veřejných a soukromých investic. Letos následoval návrh Chips Act 2.0, který má podporovat pokročilou výrobu, včetně AI čipů.
Jenže EU zároveň sama konstatuje, že zůstává silně závislá na zahraničních dodavatelích.
A její původní ambice získat do roku 2030 dvacet procent světového trhu dnes působí poněkud optimisticky. V roce 2026 je podíl stále kolem devíti procent.
Nejde tedy o to, že by Evropa nedělala vůbec nic. Problém je rychlost, rozsah a schopnost jednotlivé projekty skutečně realizovat.
Komise sama ve své analýze Chips Act 2.0 přiznává roztříštěnost národních opatření, nedostatečné investice a slabou poptávku po nejpokročilejších technologiích.
Těžko najít přesnější popis jednoho z hlavních evropských problémů.
Sedmadvacet států, sedmadvacet strategií
Spojené státy dokážou technologickou prioritu definovat na federální úrovni. Čína ji dokáže definovat centrálně a následně do ní nalít obrovské množství kapitálu.
Evropská unie má společný trh, ale průmyslová politika zůstává do značné míry roztříštěná mezi jednotlivé státy.
Komise dnes sama přiznává, že fragmentace evropského trhu komplikuje růst firem a že nadměrná regulace představuje bariéru konkurenceschopnosti.
U výroby polovodičů je to obzvlášť důležité. Nová továrna stojí desítky miliard eur, potřebuje obrovské množství energie, vody, infrastruktury, vysoce kvalifikovaných lidí a hlavně jistotu na několik desetiletí dopředu.
Firmy při rozhodování o umístění továren podle samotné Evropské komise považují za zásadní provozní náklady, dostupnost zaměstnanců, infrastrukturu, regulatorní prostředí a rychlost úřadů. Dokonce uvádějí, že rychlost státní správy a úroveň byrokracie mohou být při výběru lokality důležitější než samotná výše dotací.
To už není ideologická kritika Bruselu. To jsou data samotného Bruselu.
Zelená transformace má svou cenu
Tady se zároveň dostáváme k tématu, které evropská politika dlouho poněkud nerada slyšela.
Výroba čipů je energeticky mimořádně náročná.
Stejně tak datová centra, výroba baterií, chemický průmysl, hutnictví a prakticky všechny další oblasti, ve kterých chce Evropa současně dosáhnout technologické soběstačnosti.
Nelze jednoduše tvrdit, že evropský polovodičový problém způsobila zelená politika. Takový závěr dostupná data nepodporují. Byla by to hezká politická zkratka, ale pořád jen zkratka.
Faktem však je, že vysoké ceny energie patří mezi problémy evropské konkurenceschopnosti, které dnes otevřeně přiznává i Evropská komise a Draghiho zpráva.
Evropa se tak dostala do nepříjemné situace. Chce dekarbonizovat rychleji než velká část světa, současně chce vrátit energeticky náročný strategický průmysl zpátky na své území a zároveň potřebuje konkurovat USA a Asii cenou i rychlostí.
Všechny tři cíle mohou být legitimní. Splnit je současně je ovšem podstatně těžší než je napsat do strategie.
A evropská politika má dlouhodobě poněkud nešťastný zvyk zaměňovat vyhlášení cíle za jeho dosažení.
Největší problém možná není technologie
Evropa nemá nedostatek vědců. Nemá nedostatek technických univerzit. Nemá dokonce ani nedostatek kapitálu.
A ASML je důkazem, že dokáže vytvořit firmu, která má v jedné z nejsložitějších technologií světa prakticky nenahraditelnou pozici.
Problém začíná ve chvíli, kdy se z výzkumu musí stát obrovský průmysl.
Evropa umí vytvořit technologii. Mnohem hůř ji dokáže přeměnit v celý dominantní ekosystém.
ASML sídlí v Nizozemsku. Zeiss vyrábí v Německu klíčovou optiku pro litografii. Evropa má špičková výzkumná centra jako belgický imec. Má výrobce polovodičů, chemický průmysl i automobilky představující obrovskou potenciální poptávku.
Jednotlivé díly skládačky tedy existují.
Jenže výsledný obraz stále skládají hlavně Spojené státy, Tchaj-wan, Jižní Korea a stále rychleji také Čína.
A pak Evropa nakoupí Nvidie
Nejviditelnější je tento paradox právě u umělé inteligence.
Evropské státy chtějí stavět AI gigafactory, superpočítače a datová centra. Jenže uvnitř budou ve velké míře pracovat procesory amerických firem.
Evropa tedy může investovat miliardy do infrastruktury a současně značnou část peněz poslat přes Atlantik za hardware, jehož výroba následně probíhá převážně v Asii.
Přitom jeden z nejkritičtějších nástrojů potřebných k výrobě tohoto hardwaru pochází z Nizozemska.
Je těžké vymyslet lepší ilustraci rozdílu mezi vlastnictvím technologie a schopností technologii ekonomicky využít.
ASML je evropská výhoda, kterou bychom neměli promarnit
Celá situace přitom nemusí skončit špatně.
Evropa stále drží mimořádně silné karty. ASML je jedna z nich. Výzkum, automobilový průmysl, průmyslová automatizace, výkonové polovodiče a specializované materiály jsou další.
TSMC společně s Bosch, Infineonem a NXP například buduje výrobní závod ESMC v Drážďanech. Evropský Chips Act už podpořil několik dalších projektů a Unie začíná otevřeně mluvit o technologické suverenitě.
Otázka není, zda Evropa ještě může vybudovat silnější polovodičový průmysl.
Může.
Otázka je, zda dokáže na několik desetiletí opustit svůj oblíbený model sedmadvaceti různých priorit, pomalého povolování, drahé energie, složitých pravidel a nekonečného vyjednávání o tom, kdo dostane jakou část dotací.
Protože v polovodičích se nehraje o další dotační program.
Hraje se o základní infrastrukturu budoucí ekonomiky.
A jestli Evropě zůstane pouze ASML, zatímco Američané budou navrhovat nejcennější čipy, Tchajwanci je vyrábět a Číňané budovat vlastní alternativu, budeme možná jednou s hrdostí říkat, že nejdůležitější stroje celé revoluce byly evropské.
Jen na nich opět nejvíc vydělal někdo jiný.
